…aneb Jak popírání odlišnosti brání skutečné akceptaci homosexuality?
Místo ukazování prstem na naši odlišnost zde nyní máme nový, opačný trend: předstírání, že mezi heterosexuály a homosexuály není žádný rozdíl, že je to jedno, na co jste. Je to dobrý trend? Pojďme se podívat, zda je smazání odlišnosti mezi homo a heterosexualitou dobrá cesta k akceptaci menšinové orientace…
Spoiler: Podle mě to dobrá cesta NENÍ a v tomto článku vysvětluji proč.
Jsme stejní…
V mnoha kontextech je to skutečně jedno, resp. rozdíly jsou nepodstatné: prakticky ve všech pracovních kontextech, ve volnočasových aktivitách, ve výchově dětí i v mnoha záležitostech partnerského soužití. Tam je skutečně jedno, na co jste. Dokonce i mnoho principů a dějů v partnerském vztahu je společných homo i hetero párům. Cca 90% problémů (subjektivní odhad), které jsem kdy řešila nebo řeším ve svém vztahu s partnerkou, řeší mé heterosexuální kamarádky se svými partnery/manžely.
… A přesto jsme různí.
Přesto je život lesby je jiný než život heterosexuálky. Život gaye je jiný než život heterosexuála. A troufám si říct, že život lesby je jiný než život gaye, leč tím se nyní zabývat nebudu.
Homosexuální vztah je jiný, než vztah heterosexuální, navzdory všem podobnostem. Jsou zkrátka kontexty, kde to rozhodně jedno není. Některé rozdíly jsou dané postojem společnosti k homosexualitě a postupně se mažou. Jiné jsou dány biologicky a zůstanou na vždy.
Především pároví terapeuti, kteří se stejnopohlavní páry pracují, by toto měli zahrnout do své práce a přestat uplatňovat stejné rady a metody. Mnoho principů transversálních je, ale zdaleka ne všechny. Stejnopohlavní vztahy se v některých parametrech od těch heterosexuálních významně liší.
Proč je to důležité?!
Bohužel v dnešní atmosféře, kdy spolu bojuje homofobie na jedné straně a snaha smazat rozdíly mezi homo a hetero na straně druhé, je skoro zakázané na tyto rozdíly poukázat a diskutovat o nich (přesto o nich píšu zde). Homofobie je stále tak silná, že je riskantní říct, že je homosexualita jiná než heterosexualita. Slovo „jiná“ je pro homofoby synonymem ke slovu „horší“. A ostatně nejen pro ně.
Totéž platí pro druhou stranu. I v očích zastánců rovných práv a respektu homosexuálů „jiná“ = „horší“. V mnoha případech zřejmě podvědomě. A proto bude většina těchto zastánců jakoukoli diskuzi o rozdílech potlačovat a označovat za homofobii. Budou popírat, že je homosexualita „jiná“, protože bojují za to, že není „horší“. Částečně je to pochopitelné. Tato diskuze je tak snadno zneužitelná pro podporu homofobie, že může snadno začít podrývat jejich úsilí o respekt a přijetí.
Já jsem nicméně přesvědčená, že bez uznání a akceptace rozdílů mezi homosexualitou a heterosexualitou skutečného respektu a přijetí homosexuality nemůžeme dosáhnout. A tak nám naši zastánci často v dobré víře vlastně škodí. Abychom totiž mohli něco respektovat a přijmout, musíme to nejprve odlišit od všeho ostatního. Odmítnout určitý jev odlišit rovná se prakticky popřít jeho existenci. A to je všechno jen ne respekt a přijetí.
Hierarchie versus heterarchie aneb opora v integrální filozofii
Na mé straně stojí i integrální teorie Kena Wilbera, který jasně říká, že lékem na dominantní hierarchii (tzn. v našem případě patologická nadřazenost heterosexuality homosexualitě) NENÍ splynutí a fúze (pro splynutí a fúzi užívá termín patologická heterarchie). Lékem na dominantní hierarchii a útlak JE vymýtit patologický prvek, který si uzurpuje moc, a obnovit přirozenou hierarchii a heterarchii.
To v našem případě znamená přestat povyšovat heterosexualitu nad homosexualitu (tj. vymýtit homofobii ve všech podobách – explicitní i implicitní), neb jsou to jen jiné formy sexuální orientace a jsou tudíž na stejné úrovni hierarchie. A zároveň přestat předstírat, že na sexuální orientaci nezáleží a že je to jedno. Protože je to dvojí. Jsou to dvě ODLIŠNÉ formy sexuální orientace, a možná to nejsou jediné dvě možné formy…
Slovy Wilbera tak při hodnocení heterosexuality a homosexuality nemáme co dělat s hierarchií, ale s heterarchií. Tzn. není cílem určit, co je výš, ale není ani cílem hodit vše do jednoho pytle, jako by to bylo jedno. Homosexualita a heterosexualita jsou odlišné a zároveň rovnocenné. Teprve až se nám toto podaří pojmout a pochopit, budeme mít skutečnou akceptaci, respekt a rovnoprávnost.
Hierarchie versus kontext aneb kdo vyhraje?
Na závěr něco pro ty, co si pořád myslí, že jedno je lepší než druhé a že hierarchie zde reálně existuje:
Budeme-li to brát čistě z pohledu reprodukce, je heterosexualita jednoznačně lepší. Umožňuje snadnou, přirozenou reprodukci. Podíváme-li se na to ovšem optikou vytváření a udržování harmonického rodinného prostředí, hierarchie už tak jednoznačná nebude a dost možná se pomyslný jazýček vah překlopí ve prospěch homosexuality. Partneři stejného pohlaví mají o něco snazší komunikaci a vzájemné pochopení, a navíc jsou kvůli omezenému výběru partnerů více motivováni vztahy opravovat, spíš než z nich odcházet a začínat nové. Což se projevuje výrazně nižším procentem rozpadu registrovaných partnerství oproti manželství.
Viděno optikou výchovy dětí není spojení dvou homosexuálních párů do jedné rodiny vůbec hloupý nápad. Dle Gábora Matého, jednoho z odborníků na traumata, jsou na jedno dítě potřeba 3 dospělí, aby mohli dostatečně zajistit potřeby dítěte a traumata mohla být minimalizována. Toto kritérium takováto spojená rodina splňuje, na rozdíl od tzv. tradiční rodiny (která nemá s tradicí nic společného, je to moderní nukleární rodina, kde jsou obvykle na dvě děti dva dospělí. A že to je málo vidím dennodenně na terapiích). Které hledisko tedy upřednostníme a proč?
Lidská přirozenost není jen jedna
V neposlední řadě se na to můžeme podívat optikou jednotlivce a jeho přirozené preference a psychické pohody. Dovolím si být lehce osobní: Já se ve stejnopohlavním vztahu cítím mnohem lépe a přirozeněji, než jsem se cítila ve vztazích s muži. A vyzkoušela jsem jich dost na to, abych vyloučila, že jsem jenom nenašla toho pravého. Z nějakého důvodu jsem našla tu pravou hned na druhý pokus. Guess why! Pro mě osobně je tedy homosexualita lepší (resp. soužití s osobou stejného pohlaví, což není totéž jako homosexualita – jen tak na okraj).
Na druhé straně znám lidi, kteří žijí 40 let spokojeně v hetero vztahu. Pro ně je asi lepší heterosexualita (resp. soužití s osobou opačného pohlaví). To, že je pro každého z nás lepší něco jiného, neznamená, že je jedno lepší objektivně. Nikdo z nás není objektivním měřítkem.
To, že si heterosexuální soužití volí většina lidí, neříká nic o tom, do jaké míry jim to vyhovuje a jak jsou v tom šťastní. 45% manželství se rozvádí a znám mnoho těch, co spolu sice zůstávají, ale do harmonického páru mají nekonečně daleko. Slyšela jsem tolik podivných odpovědí na otázku „Jak víš, že jsi hetero?“ Bůh ví, jak je to s tou většinou… Bůh ví, jak je to s tou lidskou přirozeností, která je tak dlouho a tak intenzivně masírovaná kulturou, politikou a náboženstvím…
Mohli bychom se tedy dlouho bavit tím, že budeme mezi homosexualitou a heterosexualitou vytvářet hierarchii, leč jak bude tato hierarchie vypadat a co bude výš, bude vždy záležet na kontextu, ve kterém to budeme posuzovat. Je otázkou, zda takové stavění hierarchií a dohadování se o tom, která je validnější, někomu něco přinese, nebo je to jenom mrhání energií, kterou bychom mohli a dokonce měli věnovat důležitějším záležitostem.
Shrnutí
Homosexualita a heterosexualita jsou tedy dvě různé formy sexuální orientace a jako takové jsou rovnocenné, leč nejsou totéž. Teprve uznáním a akceptací odlišnosti homosexuality můžeme dosáhnout skutečného přijetí a respektu. Popírání odlišnosti je tedy kontraproduktivní. V kontextech, kde na sexuální orientaci záleží (tj. v partnerství, v intimitě, v reprodukci), je zásadní rozdíl, zda jste homo nebo hetero, a je potřeba si to přiznat. Každé má své výhody a nevýhody, záleží na úhlu pohledu. Jiný nerovná se ani lepší ani horší.
V drtivé většině kontextů však na sexuální orientaci nezáleží, a tam je to skutečně jedno, na co jste.
