K napsání tohoto článku mě inspirovala jedna známá, která mi řekla větu: „Vždycky bude těžší být v menšině.“
Ačkoli na první pohled se s tímto konstatováním dá souhlasit, něco mě na něm dráždilo a dráždí stále. Je to ten princip dělení lidí na menšiny a většinu.
Proč? Proč to děláme?
Jsme v první řadě lidské bytosti, které mají cca 99,9% DNA společné. Jsme v první řadě všichni rovnocenní.
A pak je tu 0,1% odlišnosti, tj. originality každé unikátní lidské bytosti. A my jsme s prominutím tak vypatlaní, že vybíráme určitá kritéria a dělíme lidi na menšiny a většinu, jako by uvnitř menšin a uvnitř většiny existovala nějaká homogenita. Což je iluze.
Zdálo by se, že černoši mají všichni stejnou barvu kůže: černou. Ale to není pravda. Každý člověk má jinou, unikátní barvu kůže. Běloši mají dokonce proměnlivou barvu kůže podle ročního období.
Zdálo by se, že všichni homosexuálové mají stejnou sexuální preferenci pro partnera stejného pohlaví. Ale ani to není tak úplně pravda. Stejně jako heterosexuálové jsou i homosexuálové různě vyhranění. Pro někoho je nepředstavitelné mít sex s opačným pohlavím, nikdy to nezkusil a ani to zkoušet nepotřebuje. A někdo jiný prožil kus života s partnerem či partnery opačného pohlaví bez toho, aby to byla zvlášť traumatizující zkušenost. Heterosexuálové to mají úplně stejně: někomu se fyzické sblížení s osobou stejného pohlaví příčí, jiného láká, další s tím má bohaté a příjemné zkušenosti…
Také se velmi lišíme v tom, jaké konkrétní sexuální praktiky preferujeme. Zdaleka není pravda, že všichni muži-gayové mají rádi a pravidelně provozují anální sex. Stejně jako je pravda, že vysoké procento heterosexuálních mužů anální sex vyžaduje. Sexuální orientace neříká nic o tom, co se člověku líbí v posteli. Říká jediné: do koho jste schopni se zamilovat – do muže, do ženy, nebo na pohlaví nezáleží? To je sexuální orientace.
Proč je zrovna orientace kritériem pro dělení lidí na většinu a menšinu?
Proč se nedělíme třeba podle toho, jakými koníčky trávíme svůj volný čas? Já například jezdím na koloběžce místo na kole. Proč není nikdo, kdo by mě vyhazoval z CYKLOstezek? Vždyť je to přece v názvu, že cyklostezky jsou pro cyklisty! Proč si vedle nepostavíme vlastní kolo-běho-stezky? Mohli bychom jim třeba říkat chodníky, i když toto slovo má už poněkud jiný význam, ale to nevadí… Co když kvůli nám koloběžkářům budou děti cyklistů vyžadovat místo kola koloběžku?! Sodoma gomora! 🙂
Přijde vám poslední odstavec směšný? Mně přijde stejně směšný jako jakékoli jiné klasifikování lidí a povyšování jedněch nad druhé jenom proto, že jedněch je víc.
A nejhorší na tom je, že samotní příslušníci více nebo méně utlačovaných menšin s tímto dělením povětšinou souhlasí, hrdě se k menšině hlásí a svou odlišnost staví na piedestal, čímž popuzují většinu a utvrzují ji v její explicitní nebo implicitní nesnášenlivosti.
A takhle my si tady žijem: Popuzováni jedni proti druhým v žabomyších válkách, zatímco nás nenápadně ovládají úplně jiné autority… Místo abychom spolu sdíleli naše odlišnosti a žili v kulturně a hodnotově pestré společnosti, segregujeme tak zvané menšiny a vytváříme umělé hierarchie a nepřátelství. Místo snahy pochopit se navzájem se snažíme zvítězit a ukázat, že ti druzí jsou horší. Nenápadně samozřejmě, nejlépe pasivní agresí, protože jsme přeci tolerantní. Nebo nevyžádanou pomocí – to je vůbec „nejkrásnější“ způsob, jak někoho ponížit a ještě u toho vypadat dobře. „Ťuťuňuňu“ o které se nikdo neprosil.
Proč se potřebujeme rozdělovat na skupiny a dělat pořadí?
Kladu si otázku, kde se v nás lidech bere ta potřeba kastovat se do skupin a dominovat jeden nad druhým. Je to jakýsi pozůstatek minulosti? Chybí nám atmosféra znesvářených klanů? Mír a láska jsou nuda? Nebo je v tom cosi hlubšího?
Část odpovědi přináší Erich Fromm ve své knize Strach ze svobody, kde popisuje, jakým způsobem se používá nenávist zakořeněná v lidech k ovládání těchto lidí. Všichni v sobě máme hluboko zakořeněnou zlobu, která vychází z naší neschopnosti být skutečně svobodní (kdykoli se osvobodíme od nějaké diktatury, nevíme, kam směrovat a najdeme si jiného diktátora, aby za nás rozhodl a vedl nás). Tuto zlobu je potřeba někde kanalizovat. Politické a jiné autority ji tak mohou snadno namířit proti některé nepříliš silné skupině, tj. menšině. Vytvoří falešného nepřítele a lid proti němu začne bojovat. Tato směrovaná energie se dá využít k různým účelům: poštvat lidi do války, vyhladit určitou rasu nebo náboženství, nebo jenom zabavit lidi zatímco se uskutečňuje jiná agenda…
Přesně takto se dnes zneužívá jak rasismus, tak homo a trans-fobie. Skrz rádoby podporu těchto „utlačovaných menšin“ se vůči těmto skupinám směruje nenávist většiny. Tato nenávist se v lidech nevytváří. Ona už tam je. Jenom se ukáže prstem na někoho, na koho ji lze namířit a projevit, a ulevit si tak. Potřebujeme tedy menšiny ke kanalizaci nenávisti a zloby a k manipulaci davu.
Já osobně vidím zdroj lidské zloby a nenávisti v dalších oblastech, nejen ve frustraci z neschopnosti být skutečně svobodní. Jak jsem psala v několika článcích, vztek vzniká, kdykoli nedojde k naplnění našich citových potřeb. Všimněte si, jakou zlost ve vás vyvolává, když vás někdo, koho máte rádi, ignoruje, když vás podvede, nebo když nějakým způsobem nedostojí vašim očekáváním. A teď si vezměte, že většina z nás byla hned po narození odejmuta od matky, aby nás mohli změřit, zvážit a zabalit do „vánočky“. Základní citová potřeba novorozence je ovšem kontakt s matkou kůží na kůži, což už se dnes ví, leč ne vždy se na to dbá. Hned po našem narození nám tedy bylo naplnění naší hluboké potřeby odepřeno a vznikl první zárodek vzteku, který se potlačil do podvědomí.
Přidejme k tomu módu vyplakávání, kdy se doporučovalo ignorovat dětský pláč a dítě nechat vyvztekat o samotě do úplného vyčerpání. Další zanedbání potřeb a potlačení vzteku. Další dávku tohoto vzteku představuje předčasné odstavení dítěte od mateřského mléka. A nebo změna chuti (kyselost) tohoto mléka v důsledku stresu matky. Pak potlačování vzteku „výchovou“ v období vzdoru… A tak dále.
Sečteno a podtrženo dnešní průměrný čtyřicátník má v sobě tolik potlačeného vzteku, že jenom čeká, jakou menšinu mu dovolíme nenávidět a na kom a jak si může ulevit. A k tomu potřebujeme menšiny. K tomu potřebujeme kastovat lidi a ukazovat na ty „horší“ či „méněcenné“. A znovu dodávám, že i nevyžádaná pomoc je formou ponižování toho, komu je pomáháno, a tedy formou „léčení“ tohoto potlačeného vzteku. Nevyžádaná pomoc je de facto pasivní agresí. A tak i většina aktivismu, který se tváří jako podpora LGBT, je ve svém důsledku pravým opakem.
Abych se vrátila na začátek, tak ano, je těžké být v menšině, dokud lidstvo trvá na tom, že bude lidi podle nějakých kritérií dělit na menšiny a většinu. Dokud se většina snaží (skrytě) utlačovat menšiny a dokud se menšiny segregují a hrdě bijí do prsou. Dokud všichni hrajeme hru na top-dog a under-dog. Existuje ale i jiná možnost.
Jak se přestat rozdělovat a zrušit koncept většiny proti menšině?
Je zde možnost začít léčit tento potlačený vztek a zlobu jinak, než je směrovat proti menšinám. Léčit je skutečně. Léčit je tak, že nenávisti začne ubývat. Dnes už si naštěstí razí cestu respektující rodičovství a tak se snad můžeme těšit, že následující generace budou mít v sobě zloby nastřádané méně. Leč tato respektující výchova dnes leží na bedrech těch, kteří takovou výchovu neměli a jsou plní vzteku. A tak ta změna jde pomalu.
Jednou, za pár generací, třeba už menšiny nebudeme potřebovat. Přestaneme dělit lidi podle rasy či orientace a nebudeme nikoho povyšovat a ponižovat. Jednou převezmeme zodpovědnost za své podělané životy a budeme natolik svobodní, že už nás nepůjde manipulovat nenávistí. Jednou…
Autorka výše zmíněné věty „Vždycky bude těžší být v menšině.“ se dále rozpovídala na téma ženské energie v dnešní společnosti a jak absence této energie ovlivňuje také způsob, jakým se chováme k menšinám. Opět s tím lze v základu souhlasit. Já bych tu úvahu ale posunula ještě dál: Jakou energii potřebujeme, abychom mohli od konceptu většiny proti menšinám upustit? Pečovat o menšiny je totiž pořád rovno nadřazování se. Lékem je přestat se segregovat podle nějakých kritérií (daných bůhví kým).
Čím rychleji si každý uklidí před vlastním prahem, tím rychleji se do té fáze svobody dostaneme. Chcete k tomu přispět? Dělejte toto:
- Přiznejte si, kolik máte v sobě potlačeného vzteku, a vydejte se na terapii si jej zpracovat (popř. pokud to umíte sami, tak se dejte do práce).
- Přestaňte pomáhat lidem, kteří se vás o nic neprosili. Starejte se o sebe.
- Nechte si nevyžádané, dobře míněné rady. Dobré úmysly ponižování neomlouvají.
- Pomáhejte a podporujte jen ty lidi, kteří vás o podporu explicitně požádají. Pokud vás o pomoc nikdo nežádá, najděte si naplnění někde jinde.
- Máte-li potřebu být za každou cenu někde někomu užiteční, zajděte si s tím na terapii a naučte se hledat naplnění jinde.
- Mějte na paměti, že i s tím největším debilem sdílíte 99,9% DNA. Jme na jedné lodi, ať se nám to líbí, nebo ne.
- Prozkoumejte, kterou skupinu lidí považujete za méněcennou a proč. Co vám zrcadlí tito lidé? Co je to, před čím se snažíte zavřít oči? Kterou část sebe sama se snažíte popřít a potlačit? A hurá s tím na terapii.
- Jste-li součástí tzv. menšiny, nesegregujte se. Žijte uprostřed většinové společnosti jako by se nechumelilo, i když je to někdy zatraceně těžké a bylo by mnohem snazší stáhnout se do bezpečí své „komunity“.
- Dávejte si pozor na zneužívání slova „komunita“ k podporování nenávisti vůči těm, kdo k „naší komunitě“ nepatří, nebo s ní nedej bože v něčem nesouhlasí.
- Nelitujte se a nelitujte nikoho. Nenechte nikoho, aby litoval vás. Nevstupujte do role oběti a odmítejte „nabídky“ spasitelů, pomocníků a zachránců.
