V jednom z předchozích článků jsem psala o tom, jak a proč je důležité nesmazávat rozdíly mezi homosexualitou a heterosexualitou. V mnoha kontextech je to jedno, na co jste, a v některých kontextech to není jedno vůbec. V čem se to tedy liší?
Některé rozdíly jsou dány společenským postojem k homosexualitě, časem se mažou a jednou zmizí úplně. Přesto nyní ještě stále existují a jsou důležitou součástí života mnoha z nás. A pak jsou tu rozdíly dané biologicky, které zůstanou navždy a tak i když se život homo a hetero lidí časem více přiblíží, nikdy to nebude úplně jedno. Pojďme se na ty rozdíly tedy podívat:
Rozdíly společensky podmíněné: homofobie a zpochybnění identity
Začíná to jiným pohledem společnosti. Žije-li žena s mužem, může s ním kamkoli chodit, mluvit o něm, držet se s ním za ruku, nebo jej líbat na veřejnosti a nikomu to nepřijde divné. Žije-li žena s ženou, může dělat též všechno výše zmíněné, leč bude narážet na posuzování či odmítání okolí. Může se setkat s odsuzujícími pohledy i poznámkami, nebo „jen“ cítit, jak se lidé okolo cítí nekomfortně. Totéž bychom mohli napsat z mužského pohledu.
Naštěstí věci v poslední době mění a pomalu směřujeme k tomu, aby se tento rozdíl mezi homo a hetero životem smazal. Věřím, že jednou to už nebude téma.
Dalším rozdílem, který se asi časem smaže, je to, že žena-lesba i muž-gay mají za sebou proces sebepoznávání, hledání a zkoumání vlastní orientace, a pak proces jejího přijímání. Často mají také ve svém životě odbobí, kdy se popírali a snažili se být „normální“ a žít „normální“ život. Následně se potýkají s redefinicí své identity, neboť homosexuálové jsou tlačeni do identifikace se svou orientací, na rozdíl od heterosexuálů. Být heterosexuální není identita, zatímco být gay nebo lesba se za identitu považuje.
Hledání své orientace je tak (dle mého zcela zbytečně) spojeno se znejistěním na úrovni identity, což s sebou může nést nemálo psychických problémů.
Heterosexuální žena ani muž žádným takovým procesem nemusejí projít a většina jím skutečně neprošla. Heterosexualita je totiž zatím samozřejmá a dopředu se předpokládá. Máme ji všichni hluboko pod kůží jako něco normálního a skoro povinného. Říká se tomu heteronormativita. Stejně tak žádný heterosexuál není nucen akceptovat nějaké nálepky a pojmenování své identity. Co dělá v posteli jeho identitu nijak nemění.
Tyto procesy, sebepopírání, sebezkoumání, procitání, emancipace, přijímání, identifikace či diferenciace… mají jak pozitivní tak negativní dopady do života člověka.
Na jedné straně to stojí čas a úsilí, které pak někde mohou chybět. Dále je těžší si budovat sebedůvěru a sebehodnotu a jít si za svým, například v kariéře. Období sebepopírání s sebou může nést traumata, která mohou významně ovlivňovat nejen intimní stránku života. Tlak na redefinici identity okolo sexuální orientace je těžké ustát (a většina homosexuálů mu zcela podlehne). atd.
Vyšší výskyt psychických potíží a vyšší procento sebevražd u homosexuálů potvrzují náročnost těchto procesů, které si nikdo z nich dobrovolně nevybral. Co hůř, nikdo k nim nemá návod a každý z nás, koho se to týká, je objevujeme od základů. Psychologové a psychoterapeuti jsou o nich poučeni jen velmi málo. Protože je to přece jedno, na co jste. Vlastní zkušenost má málokterý. A ti, co ji mají, svou orientaci veřejně nepřiznávají. Jinými slovy procesem přijetí sami zcela neprošli a tak v tom těžko mohou někomu pomoci.
Na druhé straně, co člověka nezabije, to jej posílí. Z těchto procesů se dá vytěžit vnitřní síla a odolnost, ale také citlivost k sobě i k druhým, pokora a respekt. Sebepoznání přináší vnitřní moudrost, autenticitu, schopnost seberegulace, apod. Přijetí své sexuální orientace podporuje celkové sebepřijetí a tím i pocit štěstí a spokojenosti se sebou sama.
Výhody i nevýhody těchto procesů zatím nesou převážně lidé neheterosexuální. Časem se ovšem zkoumání vlastní orientace a s tím spojené výzvy stanou normou pro každého. Heteronormativita jednou zmizí a s ní zmizí i tento rozdíl mezi homo a hetero životem. A já pevně doufám, že zmizí i tlak na identifikaci se svou sexuální orientací a zbytečné znejišťování lidí v jejich nejzranitelnějším období – v pubertě.
Biologické rozdíly, které nezmizí
Přesto homo a heterosexualita nikdy nebudou totéž. Pro homosexuály bude vždy obtížnější mít děti a vždy to bude zahrnovat pomoc dalších osob. Rozhodnutí mít děti je tak radikálně jiné v hetero páru než v homo páru, resp. má jiné důsledky. Tímto rozhodnutím začíná poněkud jiný proces zplození potomka. Dítě bude biologicky vždy jenom jednoho z rodičů a druhý biologický rodič bude mimo primární rodinu.
Toto se samozřejmě může stát i u hetero páru. U homosexuálních párů je to ovšem nevyhnutelný kompromis. Partneři nemohou mít dítě spolu, nemohou zkřížit své geny a společně stvořit novou lidskou bytost. Mohou ji stvořit za pomoci dalšího člověka/lidí a velmi dobře ji vychovat a připravit na život. Geneticky tam ovšem vždy bude přítomen někdo jiný a jinak to nejde. V budoucnu to s sebou může nést různé potíže, například odmítnutí „nevlastního“ rodiče v pubertě, které může být velmi bolestné a obtížně překonatelné.
Tím v žádném případě nechci shazovat homosexuální páry, ani naznačovat, že by děti mít neměli. Ani v nejmenším si to nemyslím (mám tedy zásadní výhrady k anonymnímu dárcovství jak vajíček, tak spermií, nehledě na orientaci rodičů, a sice z důvodu odstřižení dítěte od jeho kořenů). Je to jenom jedna z nevýhod homosexuality a nesporný rozdíl oproti heterosexualitě.
Další výrazné rozdíly můžeme najít v intimní oblasti vztahů. Sex muže se ženou je prostě výrazně jiný než sex muže s mužem. Sex ženy s mužem je jiný než sex ženy s ženou. Jsou to prostě jiné disciplíny. Opět ne lepší nebo horší. Každý ať si vybere, co mu vyhovuje.
Naučme se říkat jiný bez toho, abychom říkali lepší nebo horší.
Balit jako žena ženu je též jiné než balit muže. A totéž lze říci z pohledu mužů. V metodách svádění a získávání partnera budou nepochybně výrazné rozdíly.
V důsledku rozdílů v intimní oblasti bude rozdíl i v řešení partnerských problémů v této oblasti. U heterosexuálních párů bývá často řešením zvýraznění rozdílů mezi mužskou a ženskou polaritou. U homosexuálních vztahů tuto páku nemůžeme použít, nebo ne tak jednoduše. Rozdělení rolí na „mužskou“ a „ženskou“ není tak zjevné nebo není vůbec. Funguje zde jiná dynamika. Jak už jsem psala výše, sex je výrazně jiný a to má různé důsledky…
I v běžné dennodenní komunikaci narážíme na lehce odlišné potíže a lehce odlišná řešení. V hetero párech bývá často potíž v nepochopení specifik opačného pohlaví. Homosexuální páry si naopak mohou lézt na nervy tím, že mají stejné potíže. Třeba PMS krát dva umí doma udělat dusno stejně jako jeden PMS nepochopený druhou stranou. Řešení bude v každém z těchto případů jiné.
Přestože většina párů řeší obdobná témata bez ohledu na orientaci, u stejnopohlavních párů je drobná výhoda v komunikaci, a sice že si jako příslušníci téhož pohlaví o trošku víc rozumíme. Jsme ze stejné planety, což neřeší všechny konflikty (zdaleka), ale občas to pomáhá.
Tento výčet rozdílů určitě není úplný a ani to nebylo mým cílem. Mým záměrem bylo poukázat na to, že homosexualita není a nikdy nebude stejná jako heterosexualita, ačkoli jsou obě rovnocenné. Každé má nějaké výhody a nevýhody a pro každého je lepší to, co je v souladu s jeho přirozenou preferencí, kterážto je vrozená a neměnná.
Vnímám, že máme pořád velký problém tento paradox odlišnosti a rovnocennosti pobrat a integrovat. Jedni shazují homosexualitu jako něco podřadného či méněcenného. Druzí se ve jménu respektu a přijetí snaží smazat rozdíly a hodit obojí do jednoho pytle. Bohužel, ani to druhé není opravdový respekt a skutečné přijetí. Potřebujeme přijmout homosexualitu i s její odlišností.
Je to jiné, a je to v pořádku.
