Dlouho nás s partnerkou mrzelo, že nemůžeme uzavřít normální manželství a místo toho máme jakousi náhražku. Nedávno jsme se ale shodly na tom, že i kdyby schválili manželství pro všechny, tak ho uzavírat nebudeme. A ne proto, že bychom spolu nechtěly žít nebo myslely na nějaké zadní vrátka.
Jednoduše proto, že nechceme, aby nám náš vztah upravoval nějaký zákon. Aby nám někdo zvenku stanovoval, co spadá do našeho společného jmění, a co ne. Na tom se dokážeme domluvit dnes a věříme, že se na tom dokážeme domluvit i v budoucnu a za všech okolností. I kdyby jsme si udělaly kdoví co a šly od sebe. Věříme jedna druhé i každá sama sobě, že se nebudeme chovat jako hyeny. Uzavírat jakousi právní pojistku by bylo urážkou této naší důvěry a našeho vztahu.
Osobně jsem přesvědčená, že manželství mělo své místo a svou nezastupitelnou úlohu v době, kdy role muže a ženy byly výrazně oddělené a o rovnoprávnosti se nedalo mluvit. Tehdy byla žena závislá na muži a pokud ji opustil, bylo potřeba zajistit, aby ji nenechal na holičkách i s dětmi.
Dnes je ale situace úplně jiná. Role se do značné míry vyrovnaly, žena může pracovat na dálku i při mateřské, muž může jít na rodičovskou dovolenou nebo se můžou vystřídat… Oba mohou tvořit své kariéry a o péči o děti a domácnost se podělit rovným dílem. Nebo se jako rovnocenní partneři domluvit, jak si to nastaví. Nemusí být nikdo na nikom závislý a tudíž nikdo nepotřebuje zvláštní ochranu, která se stejně ukazuje jako iluzorní.
Vstup do manželství má často za následek to, že si partneři začnou být jeden druhým jistí a přestanou pracovat na sobě i na vztahu. Určitě to neplatí pro všechny sezdané páry, ale stížnosti tohoto typu slyším kolem sebe poměrně často, nejen na terapiích. Jako bychom po sňatku začali jeden druhému patřit a už jsme si nemohli utéct.
Zároveň manželství z nás jakoby odebírá kus zodpovědnosti za majetkové poměry, protože je upravuje. Manželé tak nemusí doma vést debatu o tom, co je čí, protože všechno je společné a kdyby se to muselo dělit, no tak to někdo rozhodne za nás. A pak když opravdu dojde na rozvod, bývají lidé strašně překvapení, že to, co považovali za své, není tak úplně jejich.
Naše „registrované partnerství“ je vcelku bezvýznamný cár papíru, který toho upravuje násobně méně, než manželství. Zrušit jej je otázka 5 minut a naše majetkové poměry nebude nikdo řešit, neb společné jmění „nemáme“ (ha ha, zkuste nemít společný majetek s někým, s kým dlouhodobě žijete). Negarantuje nám skoro nic (snad jen dědictví a zdravotní informace), tudíž si musíme mezi sebou vše dohodnout. Já osobně to vnímám jako velkou výhodu a nic jiného bych nechtěla.
Nemyslím si, že by stejnopohlavní páry neměly uzavírat manželství, protože nejsou rovnocenné vůči hetero-párům. Jsou rovnocenné a měly by mít tu možnost manželství uzavřít, pokud ta možnost existuje pro hetero-páry. Myslím si ale, že manželství nepotřebujeme a že není ku prospěchu, ale naopak škodí vztahu. Homo nebo hetero, to je jedno. Manželství dává jakousi pseudo-jistotu a zdánlivě snímá zodpovědnost, která na nás ale tvrdě dopadne, když se manželství rozpadne.
Kdybychom věděli, že v případě rozpadu vztahu se budeme muset s partnerem/partnerkou na všem domluvit a nikdo za nás nic nerozhodne, dost možná bychom si i pečlivěji vybírali partnery a partnerky. Dost možná bychom byli vnímavější k varovným signálům a dost možná bychom řešili problémy dřív, než dojde na nejhorší.
Není problém, že se mnoho manželství rozpadá. Osobně to považuji za přirozené, protože vývoj se násobně zrychlil a s tím se zrychlilo i tempo, jakým se měníme my, lidé. A tak je celkem normální, že si po 10 letech přestanete rozumět s někým, kdo byl na začátku jako vaše druhá půlka. Prostě máte každý jinou cestu vývoje a tak se rozdělíte, v tom není problém.
Problém je, jakým způsobem se lidé rozcházejí. V jakých konfliktech, nenávisti, pocitech ublíženosti… A v nejhorším případě se pak mstí jeden druhému skrz děti. To je problém. A ten problém vzniká mimo jiné proto, že „díky“ manželství se mezi sebou lidé průběžně nebaví o spoustě věcí: o penězích, o majetku, ale i o komunikačních problémech. „Jsme sezdaní, tak mi nemůže tak snadno pláchnout, takže na to kašlu něco řešit…“ má spousta lidí někde vzadu v podvědomí.
Jenomže on/ona pláchnout může a na 50% to dříve nebo později udělá. Statistika rozvodovosti je nemilosrdná.
Čím dál víc lidí dnes dochází k závěru, že ke společnému soužití žádný „papír“ nepotřebují. Takže je otázka, zda se dříve dočkáme manželství pro všechny, nebo „úhynu“ manželství jako právního vztahu.
Ať už žijete v manželství nebo ne, nezapomeňte, že žádný „papír“ z vás nikdy nesejme zodpovědnost za vztah ani za sebe sama. Zodpovědnosti se nelze zbavit. Lze žít v iluzi, že za mě někdo něco vyřeší (partner, stát, právník, soud…), ale prozření z této iluze bývá bolestivé, tak bacha.
PS: Tento text se zabývá právním aspektem manželství. Dlouho bychom mohli diskutovat o jeho symbolickém významu a nad jeho smyslem a důležitostí ve smyslu symboliky spojení. A do jaké míry tuto symboliku dnes ještě vnímáme a bereme vážně… Na delší debatu byl také význam svatby jako přechodového rituálu. Ale o tom někdy jindy…
